Léto 2016

Letos jsme začali o několik dní dříve než jiná léta. Tábor se začal stavět již 10. června, tedy vlastně ještě před začátkem léta. Z Prahy se mnou jel jako obvykle Federico – což oceňuji nejenom jako přátelskou pomoc, také proto, že světově známý umělec neváhá tahat bedny a drandit s vozíkem v prostorách Makra. V Plzni jsme tam utratili 23 tisíc – ceny jak vidět stále rostou – za základní potraviny a veliká balení sýrů a olejů.
Když jsme dorazili s náklaďákem k náhonu, nechtěl řidič vjet na cestu a tak jsme vše tahali až ke sklepům. Ještě, že přišlo několik pomocníků a také jsme něco po náhonu odvozili kyvadlově Alešovým osobákem. Federiko se náklaďákem vrátil hned do Prahy, ale ještě nás tam mnoho zůstalo. Celkem se tam v pátek sešlo: Ufon, Jakub, Aleš, Standa a Ella s Irenou. Sekali jsme, stavěli, nosili, během soboty pak ještě přijel Michal z Kváskovic a Urbanczykovi. Během prvních dvou dnů bylo pěkně, tak jsme připravili nějaké seno. Bohužel během nedělního poledne začalo pršet a nastala stálá hra se senem a oblohou. Shrabat, zakrýt nebo zase rozhrabat…? Situace se v brzku nezměnila, takže mnozí spali na matracích, které v sobě měly pouhých několik hrstí sena.
V pondělí přijely děti z Tereziny třídy s několika rodiči, z nichž mnozí byli pracovití a udělali kvalitní novou lávku u naší studánky. Po týdnu se třídy vyměnily. Příjemné dva týdny poplynuly v pohodě a klidu.

Svatba

První svého druhu v Českém lese byla svatba našich přátel, Štěpány a Erika. Také se tam dali dohromady, pakliže mě paměť neklame. Paní oddávající - místostarostka Tachova s matrikářkou stály pod naším lesním velikánem – Aselchudem s šerpou a dalšími náležitostmi. Myslím, že když za doprovodu Antoniiny a Petrovy hudby pár novomanželů přicházel, byla část publika dojata. Na svatbě bylo přítomno mnoho desítek svatebčanů, kteří po obřadu a vegetariánském guláši raději rychle odjeli, děsíce se pravděpodobně dalších pokrmů a lihuprostých nápojů, koncipovaných na bázi naší vynikající pramenné vody a ceylonského Ahmad čaje a jeli si zpravit chuť někam na pivko a pořádnej dlabanec…
Několik blízkých svatebčanů ještě po několik dní zůstalo, na tzv. dojedení zbytků. Byl to příjemný čas příprav na letní tábor.

Letní tábor

Počasí bylo skvělé, nebylo ani přílišné vedro, a ani stále nepršelo. Seno jsme ale nedodělali, takže jsme nikdo nespali moc komfortně. Na táboře jsme toho stihli mnoho, chyběla ale oblíbená modrá stuha, boj o hrad. Po několika letech jsme zařadili business day, který se vydařil tak napůl, možná jen na čtvrt. Staří pardálové měli jakýs plán, který nezveřejnili a ani jsem jej nakonec nepochopil, a tak se nic nedělo. Zapojili se až po obědě a celkovou hru však letos nehodnotím příliš vysoko. Business day bývával mnohem lepší.
Borůvkové smrště byly i letos – podařilo se nám se jednou zcela tamasicky přežrat plněných borůvkových knedlíků a dvakrát se domlsat borůvkovými a rybízovými koláči.
Poklidný průběh tábora byl zpestřen jenom dvěma aktivitami typu “komando kotlík“, kdy jsou oheň případně hlavy nočních řvounů zchlazeny potoční vodou. Letos v tom ovšem nebyli sami. Když jsem nabíral za noční tmy vodu pro druhou rundu, spadl jsem do potoka také. Poněkud dramatičtější alespoň z počátku vypadala Andrejova hra na delfína, kdy čelem udělal brázdu do písčitého dna potoka a dno mu to potom navrátilo. Tržnou ránu zašili v Mariánkách a jelo se dál.

Táborová hra o poklad

Jako vždy začala asi dva dny před vlastním zahájením výběrem družstev a to tak, aby žádné družstvo nebylo zásadně hendikepované a také proto, aby si jednotlivé týmy vydělaly nějaké minuty a mohly startovat dříve. Nejvíce hlasů jako budoucí vedoucí pokladových družstev dostali Judita- zelení, Andrej – oranžoví, Žeryk – žlutí a Ondra – modří. Po prakticky celém dni soutěží a výzev o minuty náskoku, včetně obvyklé hříčky se vstáváním, cvičením, koupáním a vařením vody na čaj začal po snídani ostrý start. Žerykovo družstvo mělo náskok a dostalo první zprávu. Tedy zprávu… vytáhli si z obálky papírovou siluetu dravce. Nic víc. Nic na ni nebylo napsáno. Když jsme jim řekli, že si ji nesmí nikam odnést, bylo jasné, že tam asi zpráva nebude napsána žádným tajným inkoustem. Žeryk vykřikl „Ne, na Havran ne!“Ale neměl pravdu! A ani to nebylo tak těžké, na začátku. Na Havran nemuseli. První zpráva byla totiž nalepena na stejné papírové siluetě jakou si vytáhli z obálky, na rubu naší ptačí vlajky, která byla letos vyvěšena zevnitř, nad vchodem do meditačního teepee.
Text na siluetě byl již komplikovanější přibližně asi takový: „Za mostem na věčné časy, tam kde jedna voda tekla nad druhou, tam hledej u křížku další zprávu..“ a odkazovala na náhon nad Celním potokem, který jsme viděli na krátkém výletě do Německa, za „elfím mostem“ v soutěsce. Tedy ti, co si všimli. Zpráva u křížku byla dosti jednoduše šifrovaná, byla rozdělena na slova a lichá písmena byla posunuta o jedno dozadu a sudá zas opačně. S ohledem na dvoupísmenná slova to moc práce nedalo. Obával jsem se, že při spojení všech slov dohromady by byla celá zpráva neluštitelná. Odkazovala na „Zarubanou cestu na západ, kde je již ukryta mapa pokladu“.
Většina hledala nějakou cestu na západ, ale jednalo se o zadrátovanou cestu potokem na Západ (o níž jsem hovořil na jiném výletě), jako jeden z posledních pozůstatků někdejší železné opony. Dlouho hledali a neviděli, takže jsme začali být nervózní a čas od času jsme tam někoho z nás museli poslat, aby se přesvědčil, že sklenička se zprávou nikam nezapadla,či se nestala kořistí nějaké nenechavé ruky.
Ve skleničce byla zpráva v grafické formě. Bylo potřeba některých doplňujících dotazů, aby nakonec bylo místo pokladu rozšifrováno a dobyto. Poklad byl umístěn v odpadové rouře turbíny v ruinách sklárny v Josefském údolí, tedy ve vzdálenosti asi 700 metrů od tábora. V rouře byl balíček zaházen jehličím. Protože by se si balík s pokladem nedal z hloubky přes 1,5 metru snadno vytáhnout, byl pevně přivázán na provaz a jeho konec byl připevněn na klacek, tak aby úvaz v jehličí nebyl patrný. Klacek byl nevzhledný kus větve, celý pokroucený a měl evokoval dojem, že tam jen tak zapadl.
A tak se stalo, že byl poklad nalezen až v den odjezdu během dopoledne. Jako obvykle týmem, který vydržel hledat nejdéle. Vítězný tým vedl Ondřej. Jeho vedení týmu se mi tak líbilo, že jsem mu navrhl, zda chce být na táboře jako veliký (někdo tomu říká vedoucí, já se tomu termínu bráním…).

Tábory rodičů s dětmi

Byly tři a všechny byly pěkně nabité. Maminek a dětí jako smetí i něco tatínků, až si myslím, že budeme muset v dalším roce udělat ještě čtvrtý týden. Výlet ke sklárně, borůvky, výlet na limonádu do Německa, borůvky, výlet na Havran, borůvky, borůvkové koláče borůvky, borůvkové knedlíky, borůvky… a to vše násobeno třemi.
Novinkou dětských táborů s rodiči byla několikadenní hra o poklad. Museli nalézt a doplnit různá písmena po okolí a vyluštit získanou šifru. Dalo to trochu práce. Nejlepší dětské družstvo vedla Julča a poklad byl zakopán u posedu. Aby to zase nebylo tak jednoduché, tak byla vykopaná hlína beze zbytku vysypána na místě vzdáleném asi 10 metrů, takže mohli hrabat jinde.
Aby se počet návštěvníků trochu rozředil, uspořádám v roce 2017 čtyři tábory pro rodiče s dětmi, už se začali hlásit.

Workcamp

Jako vždycky jsem se těšil na skupinku, která přijede. Letos jsem organizoval tance spolu se začátkem workcampu, takže místo okamžité práce jsme začali tancovat. Určitě to přispělo k poznání celé skupiny. Bohužel si prakticky nikdo z českých účastníků volného programu neuvědomil, že by vlastně mohli zůstat na taneční weekend, ale nakonec byla díky cizincům účast na tanečcích docela solidní. Během tří týdnů jsem měl opět možnost poznat výjimečnou Thaiwanku Jupo, studentku psychologie. Milou a vstřícnou dívku, která párkrát pěkně zahrála na čínskou flétnu; dva Japonské mladíky Juto a Riku, hrdého Španěla Ignatia a Katalánku (což neopomněla často zdůrazňovat) Onu; rtuťovitého Itala Mattiu, dva milé a pracovité Francouze Clementa a Francouzku Lallie; komunikativního Mexičana (druhý účastník z amerického kontinentu za celou dobu workcampů) Mauritia – na konec mi do vzkazů napsal, že mám kamaráda v Mexiku, to jistě potěší; moc príma, solidního a pracovitého Němce Jakoba, Marii z Rumunska, která ač velmi štíhlá a spíše drobná dívka, dovedla spořádat neuvěřitelná množství jídla. Z Čech jsme tam byli tři dívky a já. Dvě camplíderky – medička Lenka a fotografka Jana – obě dovedly velmi mírně a s citem vést skupinu a udělat co bylo potřeba a Tereza, která se zdržela jenom týden. Během prvních pracovních dní jsme stihli posekat vytýčený hektar luk a v dalších dvou týdnech jsme se pustili do opravy vymleté cesty od silničky a výroby nových trámů k pizzové peci. V oplocení jsme nepokročili, protože už na to nebyl čas. Vlastně jsme na tyto práce, včetně úpravy záhonů a drcení dřevěného uhlí na záhony – pokus o terra prettu měli pouhých osm dní; poslední dva dny jsme balili, natřeli poslední tyče jurty na červeno (Lallie se změnila v rudošku, alespoň rukama…). Poslední stykáč, kde všichni opěvovali tři krásné týdny. A pak už jsme jen čekali na nákladní auto, které nakonec mělo jednu hodinu zpoždění, během dvaceti minut jsme všechno naložili a s Mattiou jsme vedrem vyčerpáni dojeli do Prahy. Něco málo jsme vyložili u nás doma a většinu jsme odvezli na prozatímní místo v Praze, kde je vše umístěno ve skladu spřátelené organizace. Vedle italského workempáka mi pomohli skládat Federico (opět) a Honzík Koflák. Opravdu pracný den jsme pak běželi spláchnout dvěma plzněmi a při nich plánovali, že příští rok uděláme festival třeba pro sto až stopadesát osob, s tancem přes noc, jídlem, workshopy, koncerty i povídáním a tradičními i překvapujícími akcičkami.
Protože příští rok bude jubilejní: 25 let táborů v Českém lese!

Zimní pobyt

Zimní pobyt od 23.12. do 1.1. byl neobvykle plně obsazen – od nejmladších tam byli: Laura z Berlína necelou dobu, Lucka z Moravy jenom tři dny, Janek, Franta, Mistr a já. Že by nás bylo okolo štědrovečerního ohně tolik, to jsem zažil předtím jenom jednou. Na počátku týdne bylo teplo a pršelo, a kapalo nám na hlavu, někdy vydatně a na konci pobytu byla zase pěkná kosa, jakou dlouho nepamatuji – patnáct pod nulou. Jinak jsme se měli dobře a vstávali jsme zimně pozdě. Spálili jsme několik starých polopráchnivých borovic a užívali si teplo.

Howgh!

Milan

pořádá:

Milan Smrž s přáteli
U půjčovny 8
110 00 Praha 1
tel.,zázn.,fax: 00420 222 314 564
během tábora +420 732 532 577 607 482 652 (dočasná změna tel. čísla) (raději SMS, ozvu se)

www.eurosolar.cz,
www.ceskyles.org
milan.smrz[zavinac]eurosolar.cz

plaťte prosím na účet: 2300331644/2010
platba v hotovosti není možná!!

© Milan Smrž 2015

webdesign a webmastering © Šolich 2005-2015